rozhovor pro Deník N
Poslankyně ODS Eva Decroix chce na dubnovém sjezdu strany kandidovat na post místopředsedkyně. „Dostala jsem nominace od několika regionů, chci do toho jít. Záleží mi na tom, co se tu bude dít. Tak nechci sedět v koutě,“ říká v rozhovoru pro Deník N. Kromě toho popisuje, jaká shoda zatím panuje ohledně zákonné úpravy náhradního mateřství a proč se nebude týkat homosexuálních párů. Možnosti stát se rodiči by mohly využívat jen neplodné heterosexuální páry, a to ještě za podmínky, že jim to povolí soudy. Vláda, jíž je její domovská ODS hlavní silou, by měla podle Decroix zlepšit strategickou komunikaci. Popisuje také, proč je v zájmu země nutné dělat v politice kompromisy.
Na co se v rozhovoru také ptáme: V jaké fázi je zákonná úprava náhradního mateřství? Proč se nebude týkat i homosexuálních párů? O jaká témata se vedou kulturní války? Může spor o manželství pro všechny rozbít vládní koalici? Co dělá premiér Petr Fiala špatně a proč víc netlačí na boj s dezinformacemi? A proč společnost neakceptuje političky jako rozhodující hlas ve společnosti?
Istanbulská úmluva, manželství pro všechny, redefinice znásilnění – to jsou témata, která vás často oddělují od hlavního proudu vaší domovské ODS. Jak se vám s tímto přístupem ve straně funguje?
Moje hlavní doména je rodinné právo. Dnes řešíme především zjednodušení rozvodů a jak je přestat tabuizovat. Pokud se věnuji tomu, jak fungují věci v rodině, dostanu se i v rámci rozvodů k domácímu násilí, což velmi umně a ve spolupráci s iniciativou Pod svícnem uchopila poslankyně STAN Barbora Urbanová. Moje pojetí je malinko širší, protože to je celé občanské právo a na to navazují jiná témata od surogátního či náhradního mateřství po úpravu procesních předpisů. ODS je pravicová strana založená na svobodě, respektu k individualitě a žádné z těchto témat není nic, co by ODS nebylo vlastní.
Pokud jde o vámi zmíněné náhradní, někdy též surogátní mateřství, před časem jste jednali o jeho legislativní úpravě. Dospěli jste k nějakému posunu?
Byla to pátá schůzka pracovní skupiny, kterou iniciovalo ministerstvo spravedlnosti poté, co dostalo pokyn od vlády, aby vznikl věcný návrh zákona. Probírali jsme postupně právní, zdravotní, etické, psychologické aspekty a z té debaty vyplynula struktura návrhu zákona. Na většině bodů je shoda, ale důležité je, že jsme se shodli, že půjdeme cestou regulace.
To znamená?
Úplně původní otázka byla, jestli chceme čistý zákaz náhradního mateřství, nebo jeho regulaci. Jdeme cestou regulace, což je v souladu s usnesením vlády, a jsem za to ráda. V pracovní skupině jsme postupně hledali jednotlivé podmínky, kdo může být náhradní matkou, kolik jí může být let, jak má být zdravá, jestli a jak máme zkoumat její psychologickou připravenost či důvody, proč do toho vstupuje, jak máme zabránit tomu, aby se náhradními matkami nestávaly jen ženy ve složité sociální situaci. Diskutovali jsme, kdo mohou být zamýšlení rodiče, také je potřeba právně vyřešit, kdo bude matrikovou matkou v okamžiku, kdy se dítě narodí. Naposledy jsme řešili téma mateřské a rodičovské. Mám dojem, že jsme se shodli na většině bodů. Teď bude na ministerstvu spravedlnosti, aby to zpracovalo a předložilo finální návrh.
V souvislosti se surogátním mateřstvím se více mluví o kulturní válce a méně o situaci rodin, které tuto možnost využijí. Je složitá jak pro rodiče, tak pro ženu, která do takové dohody vstupuje. Ani jedna strana nemá jistotu, že vše dopadne, jak si představovaly. Jak jste to vyřešili?
Náhradní mateřství bychom měli vnímat zákonně i společensky jako opravdu ultimátní poslední možnost pro ty, kterým se nedaří mít dítě žádným jiným způsobem.
Není to tedy snaha rozšiřovat či zavádět nějaké obchodování s dětmi, což je termín, který někteří používají. Je to férové přiznání toho, že moderní medicína nabízí možnosti a lidé, kteří opravdu touží po dítěti, využijí všech cest. A buď to budou cesty regulované, nebo to bude probíhat v šedé zóně.
Jakou verzi náhradního mateřství podporujete? Musí být mezi náhradní matkou a rodiči nějaký vztah?
V rámci odborné skupiny jsme si odsouhlasili, že budeme používat termíny „náhradní matka“ a „zamýšlení rodiče“. Neupravujeme povinnost, že by mezi zamýšlenými rodiči a náhradní matkou musel být příbuzenský vztah. Ale upravujeme, že není možné, aby náhradní matka byla i biologickou matkou – nemůže být využito její vajíčko. Současně alespoň jeden ze zamýšlených rodičů musí být tím biologickým rodičem. To znamená, že druhý může být nahrazen, ošklivě řečeno, anonymním dárcem. Náhradní mateřství
Jak bude tedy návrh upravovat vztah mezi zamýšlenými rodiči a náhradní matkou? Dnes rodiny nemají jistotu, že žena, která jim dítě porodí, dodrží dohodu. A nejistota platí i opačně. Mohou sice mít smlouvu, ale ta je v současné legislativě obtížně vymahatelná. Jak bude toto ošetřené?
Celý systém by měl být založen na prevenci. Proces náhradního mateřství by měl být na obou stranách zajištěn tak, aby do něj opravdu vstupovali ti, kteří ví, co je čeká. Může nastat mnoho jiných konfliktních, složitějších situací. Proto chceme nastavit, že náhradní matka musí projít psychologickým posouzením, musí být seznámena s okolnostmi, jež mohou nastat. Jestli tu bude nějaká etická komise, psychologická zdravotnická komise, uvidíme. Samozřejmě se stává, že v průběhu těhotenství mohou nastat nepředvídatelné situace. Vycházíme z toho, že dokud je plod součástí matky, tedy během těhotenství, měla by to vždy být náhradní matka, která rozhoduje o svém těle. Pokud se rozhodne pro umělé přerušení těhotenství, musí to oznámit zamýšleným rodičům, ale je to její rozhodnutí.
O jakých dalších podmínkách uvažujete?
Celý návrh je postaven na výjimce z pravidla, že matkou dítěte je žena, která ho porodila. Musíme nastavit, aby náhradní matka již byla rodičem alespoň jednoho dítěte, aby věděla, co ji čeká. Z hlediska etického, psychologického i zdravotnického je důležité předcházet těm situacím tím, že umožníme, aby do toho opravdu šly náhradní matky ne za účelem zisku, což se bohužel dnes někdy děje, protože to není regulované. Musíme nastavit stejné podmínky na straně zamýšlených rodičů. Ani u nich to nemůže být postaveno – když to řeknu hodně ošklivě –na motivaci, že si žena „nebude kazit tělo“. Vždy to musí být až ta ultimátní možnost, zamýšlení rodiče do toho vstupují s plným vědomím toho, co je čeká. Předejít problémům má tedy pomoci informovanost a úzké prevenční hrdlo.
Zmíněné pravidlo je zdrojem největší nejistoty párů, kterým dnes odnosí dítě jiná žena?
Ano, je to v našem právním řádu někdy od 70. let. Nově to chceme upravit tak, že v okamžiku, kdy se dítě narodí, jsou jeho rodiče již ti rodiče zamýšlení. Nedochází tedy k okamžiku nejistoty, kdy by je náhradní matka mohla vydírat, protože to je od začátku postavené tak, že ona je náhradní matkou. A zamýšlení rodiče jsou jako rodiče evidovaní. Právně to bude doložené ze strany náhradní matky i zamýšlených rodičů. Obě strany podají společný návrh k soudu, který schválí vstup do procesu surogátního mateřství. Tak to funguje i v jiných státech.
Kde v tom všem je právo dítěte? Během těhotenství rozhoduje náhradní matka, existují ale situace, kdy její chování může ovlivnit plod – některé léky, alkohol, cigarety či drogy mohou ohrozit zdraví novorozence. Co zaručí, aby dítě neskončilo v případě nějaké krize třeba v ústavu?
Nějaká praxe už tu běží, ale protože není regulována a rodiny nemají žádnou ochranu, dochází k negativním případům, o kterých se pak většinou mluví. V okamžiku, kdy do procesu pouštíme náhradní matku i zamýšlené rodiče, musíme ověřit, že jsou schopni uvědomit si, co všechno s tím souvisí. Pak nastavíme vzájemné povinnosti, které ochrání matku i dítě. Náhradní matka má třeba povinnost respektovat lékaře a elementární povinnost informovat o svém zdravotním stavu zamýšlené rodiče.
Náhradní mateřství dnes více využívají heterosexuální páry. Zamýšlení rodiče by museli být muž a žena?
Je to tak. Dokonce ze strany neziskovek jako Jsme fér a podobně nezní požadavek, aby se surogátní mateřství vztahovalo na homosexuální páry. Debata, požadavky a názory zdravotnické obce, která dnes provádí náhradní mateřství v té neregulované zóně, říká, že se to má vztahovat jen na heterosexuální páry. V tomto smyslu běží i úvahy odborné skupiny. Od neziskovek či zástupců homosexuální menšiny není požadavek, aby se na ně vztahovalo surogátní mateřství.
Takže homosexuální páry tam nebudou?
Je to tak a zatím to není zpolitizované, protože to takto říkají i zdravotníci, kteří se náhradním mateřstvím zabývají. Zatím jsme o tom nijak neuvažovali, bylo by úplně zbytečné tím celou tu debatu zatížit a zastínit. Takže ano, mají to být heterosexuální manželé. Což mimochodem odpovídá i zdravotním požadavkům a tomu, že matka je neplodná. Pak nám z toho logicky vypadávají páry dvou mužů, protože tam tuto podmínku nelze splnit.
Kdy by zákon mohl být připravený pro Sněmovnu?
Někdy v průběhu jara bychom měli být schopni připravit legislativní znění.
V úvodu jsme zmínili také manželství pro všechny, pro které jste byli v ODS tři. To číslo platí, nebo se mění?
Ale to my přece nevíme. Od začátku se k tomu mnohé strany staví tak, že toto není téma, kde budou poslanecké kluby hlasovat jednotně. Nyní je to složitější, protože ve Sněmovně diskutujeme minimálně tři verze manželství či partnerství pro všechny. Nemám žádný důvod tady chodit a někoho v uvozovkách lustrovat, která z těch verzí je mu bližší. Mohu mluvit za sebe a já manželství pro všechny podporuji.
Mění se postoje v ODS, když se budeme bavit o partnerství pro všechny?
Nevím, kolik lidí v ODS je pro tu kterou verzi. V rámci klubu ODS a určitě i v rámci klubu lidovců nebude podpora pro tyto změny příliš silná. Ale je možné, že v okamžiku, kdy se to bude jmenovat partnerství, bude větší. Diskuze neprobíhá tak, že bychom se tady vzájemně přesvědčovali a usvědčovali a rozškatulkovávali se. Přirozeně, parlamentně, zjišťujeme, kde jsou překážky a jestli je možné to řešit.
Jednotlivé hlasy poslanců přece v zákulisí dolní komory vaši kolegové úpěnlivě počítají už nyní, protože většina se bude hledat velmi těžko.
Od začátku – a to platí pro oba dva tábory, tedy ty, kteří jsou dogmaticky proti jakékoliv změně, tak ty, kteří změnu chtějí ideálně v té nejširší variantě – říkám pozor, protože když se to zpolitizuje, může to také dopadnout tak, že nikdo nebude spokojen. Byla by velká škoda, abychom z toho nakonec udělali trhací kalendář.
Jak by se podle vás měly řešit adopce dětí homosexuálními páry?
Jsou tam dva pozměňovací návrhy. Jeden říká, že by stejnopohlavní páry mohly adoptovat děti z ústavů, druhý směřuje k zákazu adopce dítěte partnera. Od začátku říkám, že toto není cesta. Jestli mi něco v manželství pro všechny dává smysl, není to razítko „manželé“, protože moje iluze o tom, jak moc je toto pro lidi v dnešní ateistické a liberální společnosti důležité, je na bodě mrazu. Co je důležité pro rodiny, ať už jsou heterosexuální, nebo homosexuální, je právní jistota a ochrana dítěte. Důležité je právě právní postavení dětí, které dnes v duhových rodinách žádné nemají. Pokud chceme přijmout manželství pro všechny a současně tuto právní ochranu dětem v homosexuálních rodinách nenabídnout, tak pro mě ta diskuze trochu postrádá ideový smysl. Ať už jsme nastavení tak, nebo tak, jestli jsme více liberální, nebo konzervativní, tak pochopení toho, že děti, které v těch rodinách již žijí, mají mít elementární právní ochranu, na tom se všichni podvědomě asi shodnou. Nebo aspoň tomu věřím. Samozřejmě kromě těch, kdo z nějakých důvodů považují za špatné, aby homosexuálové vychovávali dítě. Takové názory tady jsou a pořád je tam nějaká skrytá obava z toho, že se děti budou vyrábět a nebude to přirozené. Nemyslím, že nás ty pozměňovací návrhy někam posouvají. Rozumím kolegům, z jakých obav je podávají, ta diskuze teď musí proběhnout.
Jste připravená na kulturní válku, kterou si nejen v tomto případě vyrábí sami politici?
Ne. Téma ve společnosti to je. Dokonce si nemyslím, že je to kulturní válka. Ale bojím se, že to může být politicky zneužito a mohou to uchopit populisté, extremisté, což pak může škodit všem.
Neobáváte se toho, že někteří vaši kolegové tyto změny zablokují? Protože ve Sněmovně jsou poslanci poměrně obratní v tom, jak něco nezařadit na program.
Když něco není zařazené na program, neznamená to, že někdo něco blokuje. Může to být i tak, že se debata o dané věci ještě vede nebo není správný moment, aby se to projednávalo.
Ať se nebavíme obecně – pokud by téma manželství či partnerství pro všechny mělo rozbít koalici, není vhodné ho zařazovat, protože v tom okamžiku jediné, čeho dosáhneme, je, že naservírujeme téma dnešní opozici. A ta se nechová jako demokratická. V tom okamžiku nepomůžeme vůbec nikomu.
A ono má tu sílu rozbít koalici?
To se dnes neví. Vidíte, jak jsou diskuze složité. Nemůžeme dopustit, aby se na tomto pětikoalice rozhádala, protože to není v zájmu nikoho. To není v zájmu ani těch rodin, není to v zájmu celého státu. Protože jediné, co by se stalo, by bylo, že by zajásala mírová Alenka.
Obava z rozpadu v rámci celé koalice, nejen u vás, bude tak obrovská, že návrhy náhradního mateřství nebo partnerství či manželství pro všechny budou zaparkovány někde ve výboru a zůstanou tam do konce volebního období. Hrozí to reálně?
Velmi jednoduchá odpověď: o všech těchto tématech aktivně jednáme, nikdo je cíleně neblokuje. Současně ale musí být ta témata projednávána v kontextu, ať už většiny, anebo v tom, jaká jiná témata se ve Sněmovně řeší.
Sama mluvíte o tom, že děti v duhových rodinách potřebují právní jistotu. Opravdu ji potřebují, protože dítě nerozlišuje jednoho nebo druhého rodiče, miluje oba stejně a u obou se cítí stejně bezpečně. Teď existuje naděje jim pomoci, ale pokud by v další vládě sedělo ANO třeba s ODS nebo SPD, budou ty děti čekat další čtyři roky a pak ještě zhruba dva, než se připraví legislativní změna. To je ode dneška skoro osm let. Mezitím ty děti vyrostou.
Dobře, ale to není otázka, to je vaše spekulace, jak všechno může dopadnout. Jen těch spekulací může být tisíc. Mojí pozicí není spekulovat, co všechno se může stát. Mým úkolem je se těm tématům věnovat odborně a říkat veřejnosti můj názor. K řešení musíme dospět, ale nijak nám nepomůže, když budeme malovat všechny scénáře, jak to může dopadnout.
Jste v kontaktu s organizacemi jako Aliance pro rodinu?
Co to znamená být v kontaktu? Aliance pro rodinu v Praze samozřejmě působí, na všechno nemáme stejný názor. Ale budu daleka toho tady někoho očerňovat. S názory jednou této neziskové organizace, podruhé jiné neziskové organizace nesouhlasím. Prostě tady jsou, tak to je, asi to odpovídá společnosti.
Vadí vám prostor, jaký Aliance pro rodinu dostává v některých politických stranách a u některých vašich kolegů?
Ale stejně se můžete ptát, proč jiné neziskové organizace dostávají prostor jinde.
Ptám se na Alianci pro rodinu, protože ta se víc týká ODS.
Nevím, proč se Aliance pro rodinu týká ODS, já s Aliancí pro rodinu nic společného nemám.
Předsedkyně Aliance pro rodinu Jana Jochová Trlicová je asistentkou poslance ODS Václava Krále a místopředseda této ultrakonzervativní organizace Jan Gregor je poradcem náměstka na ministerstvu spravedlnosti Antonína Stanislava (ODS).
Pokud chceme zachovat nějakou minimální demokratičnost a legitimitu debaty, která ve Sněmovně probíhá, tak dokud nejsou některé organizace, subjekty nebo osoby přímo označeny jako rizikové, ohrožující bezpečnost nebo svrchovanost, tak jakkoliv mohu s mnoha z nich hluboce nesouhlasit, má každý poslanec právo s nimi pracovat. Stejně tak bych mohla říct, jak je možné, že někteří jiní poslanci se scházejí s těmi a těmi neziskovkami. Mnoho neziskových organizací má nějakou nálepku, to bychom si je potom mohli rozdělit na neziskovky levičácké, progresivistické, konzervativní, proruské. A které tedy máme zakázat?
Piráti mají rejstřík lobbistických kontaktů, kterému se mnoho politiků vysmívá. Nebylo by dobré veřejnost informovat o tom, s kým se daný poslanec stýká a že chodí na kávu třeba s výrobci zbraní a léků?
Na jedné straně je potřeba oddělovat představu, že když všechno zregulujeme, stane se to férovým. Je to hezká idea, ale většinou je to tak, že ti, kteří to chtějí obejít, to nakonec stejně učiní. Pokud chceme mít nějaký registr, počítejme s tím, že ti, kteří se budou scházet s čínskými špiony, si to tam fakt nenapíšou. Neříkám, že něco takového nemá fungovat, jen to nepřeceňujme. V rámci snahy o transparentnost a regulace bychom neměli zapomínat na politickou odpovědnost. Ve finále je to vždy volič, který rozhodne. Nám díky bohu funguje občanská společnost, je schopná upozorňovat na nešvary, přešlapy, chyby politiků a je schopná na ně vytvářet dostatečný tlak, aby se politici chovali tak, jak se chovat mají. To je přece ta největší výsada demokracie. Podle mě ta největší odpovědnost je, že politik se za každý krok, za každou schůzku někomu zodpovídá. Jestli tomu může pomoci nějaký registr, majetkové přiznání… Nějaká míra transparentnosti určitě svědčí systému, ale úplně na vrcholku toho všeho musí fungovat politická odpovědnost. A to prostřednictvím voleb.
V současnosti máte nedobré, respektive špatné preference. Jak to vidíte vy?
Nevím, jestli jsou preference nedobré. Jsme v půlce volebního mandátu a jako první vláda po mnoha letech jsme přistoupili k potřebným krokům, u kterých vám nikdo nezatleská. Když chcete konsolidovat veřejné finance, nemůžete čekat, že všichni budou nadšeni. Navíc pravicoví voliči by chtěli konsolidovat ještě víc a být přísnější. ODS se ale zavázala ke kompromisům, protože je důležité ty věci posouvat a ne si honit stranické triko. Třeba někde byla méně pravicovější, ale kompromisy učinila tak, aby to bylo akceptovatelnější i pro méně pravicové voliče.
Hodně se mluví o tom, že vláda neumí dobře komunikovat. Je to jediný problém? Nezastírá to, že kabinet dělá více chyb?
Vždycky se dá všechno dělat lépe, vždy se k tomu dá přistoupit aktivněji. Jsou věci, které se špatně vysvětlují voličům, jsou věci, ve kterých můžeme být aktivnější. Není to tak, že by se nikdo z vlády nebo koalice nebavil s novináři. Spolupráce na této úrovni je poměrně aktivní. Pak se můžeme bavit o tom, jestli má vláda dělat víc PR, což velmi tvrdě naráží u opozice. Když vláda svá rozhodnutí komunikuje, opozice říká, že dochází ke zneužívání prostředků.
Třetí rovina je strategická komunikace státu, kdy už se nekomunikují kroky vlády, ale základní hodnoty státu. To považuji za aktuální, tam je prostor pro zlepšení.
Vláda má nejnižší důvěru od roku 2013. Dělá Petr Fiala něco špatně třeba právě tím, že netlačí na boj s dezinformacemi? Máme tu evidentní problém, kdy dochází k nabourávání důvěryhodnosti státu třeba bludy o existenci Československa, chemtrails či placaté Zemi. Neměl by být premiér v této oblasti aktivnější?
Obecně bychom všichni měli být v boji proti dezinformacím aktivnější. V tomto státě není jeden člověk, který to celé může ustát. Vůdčí roli má mít stát, ale je to i o spolupráci s občanskou společností, protože cokoliv řekne politik, je vnímané jako politická message. Když se do obrany demokratických hodnot, soudržnosti a obecně národa a bezpečnosti zapojí neziskový sektor, když se to řeší ve školách, je to odpolitizované, má to větší váhu než zapojení jakéhokoli politika. Je to na nás všech. Ať po nás přijde jakákoliv vláda, bude vystavena úplně stejnému problému. Politická reprezentace a celá vláda dnes hledají způsob, jak k tomu přistoupit. Musí se dělat aktivní kroky a snažím se na tom podílet, protože pro mě je důvěryhodnost všech institucí alfa omega. Mohu se sice bavit o manželství pro všechny, rozvodech, ale pokud se nám rozpadne soudržnost společnosti, je úplně jedno, co budeme dělat – demokratický systém spadne.
Hrozí to?
Pokud se nechytíme za nos, nezačneme na tom aktivně pracovat a vyplňovat prostor ne politickými či PR sděleními, ale opravdu informační gramotností celé populace, nebudeme schopni zprávy doručit do všech koutů společnosti. Pokud nevyjdeme z komunikace s našimi sociálními bublinami, bude problém narůstat. Situace v zahraničí se stává komplikovanější a komplikovanější. Kdo je schopen, pokud není expert, pochopit podstatu ukrajinské války, co se děje na Blízkém východě, roli Íránu? Musíme znovu a znovu opakovat důležitost Evropské unie, NATO. Musíme umět být hrdí na naše hrdiny, vědět, že jsme silný stát a instituce u nás fungují.
ODS čeká v dubnu volební sjezd. Budete kandidovat na místopředsedkyni strany?
Dostala jsem nominace od několika regionů, chci do toho jít. Záleží mi na tom, co se tu bude dít. Tak nechci sedět v koutě.
S nadsázkou se dá říct, jestli to není Vysočinou – vy a předseda Senátu Miloš Vystrčil máte na spoustu věcí trošku jiný názor než většina ODS. To je povětřím nebo čím to je?
Vysočina je kraj rázovitý a plný slušných, pracovitých lidí a ODS na Vysočině vždy odpovídala povaze těchto lidí. Nemyslím, že ODS na Vysočině je odlišná nebo má jiné mikroklima než kterákoliv jiná krajská buňka ODS. Zajímá mne budoucnost ODS, protože vybruslit problematické situace nyní nebude snadné. ODS má téhle zemi co nabídnout právě díky tomu, že vychází z kořenů. Nejsme „Hurá, hej, všechno zařídíme“. Také jsem do politiky přišla plná ideálů a skvělých nápadů, co zítra zařídím. Ale ta strana byla schopná naučit mě řemeslo. Současně má historii, byla schopná se poučit z chyb i omylů. Navíc ODS je a byla schopná nabízet řešení, která neosloví jen úzkou skupinu lidí.
Nesměřujete k tomu některými svými konzervativními postoji?
Podívejte se, jak vede stranu Petr Fiala. Máte pocit, že oslovuje nějakou úzkoprofilovou skupinu? Já mám přesně opačný pocit.
Ale také má v ODS kritiky, kteří mu vytýkají konsolidační balíček a další věci. Každý má nějaké kritiky.
Petr Fiala stranu směřuje k budoucnosti. Nevrtáme se v tom, co bylo, nenimráme se v detailech a směřujeme k vizi, kterou chceme v tomto volebním období nabídnout. A to je stabilizace státu, který jsme v nějakém stavu převzali.
Bude tato stabilizace lidem stačit? Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) před několika týdny řekl, že další dva roky nebudete dělat zásadní reformy. Není to chybný výrok?
Když chcete opravovat dům, musíte nejdříve opravit kanalizaci a další části. Teprve když máte novou kanalizaci, uděláte novou elektriku a pak můžete stavět. Je mnoho stran a politiků, kteří slibují, že budou stavět politický domeček od střechy, že to udělají hezké zvenku. Ale my musíme nejdřív projít vnitřnostmi, což děláme právě teď. Znamená to, že sem teče plyn, dáváme dohromady státní správu. Na to mohou navazovat další kroky. Fakt nejde dělat jen hezkou fasádu a sázet kytičky, když chcete stavět politiku na dlouhodobých vizích.
Má ministr financí říkat, že ve zbytku volebního období nebudete dělat nic zásadního?
Nic takového neřekl. Řekl, že nebude provádět zásadní reformy. Teď je otázka, co myslíte reformami. V prvních dvou letech jsme velmi bolestivě postavili stát zase na nohy, protože kasy byly vybrakované, státní správa nefungovala vždy, vzpomeňme na stav digitalizace. Přišli jsme s konsolidací veřejných financí a nastavili důležité procesy. Ty běží a musí si sednout. Opravdu teď chceme, aby ministr financí v dalších dvou letech dělal zásadní reformy v oblasti daní a financí? To ale neznamená, že nebude dělat nic.
V poslaneckém klubu ODS je pět žen. Je pro vás absence žen v politice téma? Nebo jste si na to už zvykla?
Je špatné říkat, že si na něco zvykáme, ale současně je špatné říkat, že to změníme nějakými hurá pokusy. Je to postupný společenský proces, který nesouvisí jen s politikou, ale i ochotou žen aktivně se zapojovat do náročných profesí. Souvisí to s tím, jak některé věci akceptuje společnost. Řekněme si upřímně: naše společnost ještě neakceptuje političky jako rozhodující hlas. Je strašně jednoduché vynadat ženě, že je blbá, arogantní, slepice nebo cokoliv. Společnost na to prostě není zvyklá.
Sto let po Františce Plamínkové a pořád to řešíme?
Zasekli jsme se. Doba komunistická to nastavila malinko jinak, něco začínáme znovu a jinak. A já pro budoucnost žen v politice nemůžu dělat nic lepšího než to, že tady budu vidět a budu aktivní. To je totiž nejlepší způsob, jak ukázat, že ta cesta možná je. Kromě pár minoritních egoistických, šovinistických idiotů, kteří jsou všude, nejen v politice, a potkáváme se s nimi bez ohledu na naše vzdělání či povolání, jsem se se systémovými překážkami nesetkala.
