Přátelé se mě ptali, jestli také natočím nějaké vánoční poselství, které jsem natáčela na adventních trzích s kolegy. Ne, nenatočím. V těchto svátečních dnech totiž každoročně vystupuji ze svých profesních a politických bot a vracím se k sobě. K rodině. Možná, jak by se řeklo – k normálnímu životu. Jsem za tyhle chvíle neuvěřitelně vděčná. Za ty chvíle, kdy jsem jenom máma, za ty chvíle smíchu, sdílení, vyprávění, společného vstávání ale také ukládání, plánování dalších výletů a společného stavění vzdušných zámků. V tom štěstí, které zažívám jako rodič, je ale také někde úplně vzadu schovaný určitý druh provinilosti a strachu. Na strach jsem si zvykla; přišel v okamžiku, kdy na svět přišly děti. Provinilost je nová, přišla až některými událostmi poslední doby. Jedná se o zvláštní pocit provinilosti, za to že já jsem měla to štěstí vyrůstat na místě a v době, kdy mi nehrozilo žádné nebezpečí, kdy svět běžel dopředu k novým možnostem neuvěřitelným a nevyčerpatelným tempem, v době, kdy se skoro všem na světě otevíraly hranice, v době, kdy svět vypadal, že už bude jenom lepší. Fukuyama psal o konci historie a všude vládl optimismus. Vyrůstala jsem v době, kdy jsem se velmi mylně domnívala – spolu s tolika dalšími – že války v Evropě jsou jen kapitolu v učebnicích dějepisu, navždy překonanou. Provinile se nyní cítím proto, že nevím, jestli jsme schopni zajistit stejný pocit bezpečí jistoty a prosperující budoucnosti i našim dětem.
Vím, že každý z nás jako rodič i jako občan pro to dělá maximum, ale když se koukám na tu vřavu, harašení a nestabilitu okolo nás, přesto se někdy uvnitř bojím, jestli to bude stačit. Jestli je správné předpokládat, že to co se děje okolo nás, se nás nijak vážně nedotkne – ani dnes ani za pár let. Jestli obava z toho, jak krásně tu dnes žijeme, není je ticho před bouří, než nás znovu znovu semelou dějiny a my si zpětně budeme říkat, že už tenkrát jsme to tušili nebo mohli tušit, ale nechtěli si to připustit…
Co mi z toho vychází?
Že bych byla ráda, kdyby Evropa uměla zareagovat rychleji a důrazněji na Putinovu válku.Zastavit jak tanky, které vraždí na Ukrajině, tak hybridní válku, která vraždí naše přesvědčení, hodnoty a pravdu.
Že jsem vděčná, že jsme součástí NATO. Dnes již jako východní fronta NATO, když Slovensko a Maďarsko jsou sice s námi ale čím dál častěji víc s Ruskem. Opravdu to tak jejich lidé chtějí? Jak rychle se kormidla sousedních států dokázaly vydat na jiné azimuty a jak dlouho bude trvat poté jejich lidem najíst společnou cestu?
Že mne překvapuje, s jakou urputností řešíme v Evropě úplné pitomosti, půtky a ideologické boje, když potřebujeme jednat rychle a společně. Je jedno, jak budou zateplené naše budovy a jestli se bude moci kouřit na balkonech, když budeme ekonomicky jako Evropa zaostávat za každou druhou asijskou zemí nebo se zmítat pod autokraty. Máme schopnosti, talenty, vědu i výzkum. Jen vytáhnout hlavy z…
Že mi chybí ráznost některých zemí, při řešení otázek, které mohou a bezpochyby ovlivní jejich budoucnost na další generace. Jedna moudrá žena mi jednou řekla, že Evropa buď bude křesťanská nebo muslimská a rozhodnutí je na nás, ale obojí nejde. Fakt se někde pořád ještě nerozhodli?
Že mne mrzí, že se nesmí říkat, že se máme u nás v Česku dobře, protože to všechny štve a je to tabu! Ale my se přitom máme úplně blahobytně! Kousíček, uplně malinký kousíček světa jsem zcestovala a viděla tolik obyčejné vděčnosti, která z chudoby dělala bohatství; tolik národní hrdosti, která umožňovala jít rovně dál i když nic kolem nešlo, jak mělo; tolik vnitřní pohody a víry, která vážné problémy uměla rozpustit do bezvýznamných starostí, i když na to člověk zůstal sám bez pomoci …. A my, kteří umíme narvat Špindl při prvním sněhu k prasknutí, každý pátek naplnit hospody do posledního místečka, máme bezplatné od státu kde co, všichni máme práci – se do úmoru sebemrskáme, místo abychom v důvěře šlápli do pedálů.
Že mne fakt může šlak trefit, jak se u nás stydí za úspěch. Když někdo něčeho dosáhne, málokdy je to kňouráním, ale často tvrdou dřinou, nápadem, talentem. Úspěchy strhávají, motivují, inspirují další. Jsme země zlatých ručiček, nadprůměrně úspěšná ve vědě. Pojďme tleskat všem success story! Vystoupit z davu je síla a přednost! Zapomeňme konečně na sedmdesátkový „naši mi říkali, co můžeš sleduj věci zpovzdáli a nikdy nebojuj sám“. Průměrnost zabíjí!
Že je tisíc věcí, které bych téhle zemi a jejím dětem přála v budoucnu. Ale co bych jim fakt nepřála, je fanatický vůdce, kterému skočí na to, že bez práce je možné se mít dobře, že se všichni mohou mít stejně, že existují věci zadarmo a bezedná státní pokladna, že války končí, protože někdo chce mír. Jedinou kvalifikací pro správu budoucnosti našich dětí se nesmí stát míra trapnosti a podlézavosti veřejných činitelů. Šašek nesmí být králem! Šašek baví, král vládne. Ví každé dítě. Sociální sítě na tom nic nezměnily! Neměly by…
Nedávno jsem v knize o Venezuele – která se po čtyřiceti letech klidné a fungující demokracie vydala do smrtonosné náruče autokratů, kteří ji zničili – našla jednoduché vysvětlení, proč se tomu tak stalo. – Lidé byli unaveni demokracií.
A z jiné knihy od Vasqueze mi utkvělo, že tak dlouho lidé pohrdají, těmi, kteří jim vládnou, až jim začnou vládnout tací, kteří pohrdají lidmi.
Nemám poučení, ani poselství. To si každý musí najít sám pro sebe a kolem sebe. Miluji svobodu a na ní především právo udělat si svůj názor a ten hájit. Přiznávám, že je to někdy složité, pokud k tomu přistupujete odpovědně. A názor má dnes každý blbec. Dnes k tomu navíc má každý blbec neomezené právo jej šířit. Výsledkem je nutná kakofonie a Babylon. Ale každý z nás – i ten blbec – také neseme odpovědnost za svůj postoj a jeho dopady. Na nás a naše děti. Jen ten blbec to neví nebo mu to dojde pozdě! Takový aha efekt nebo taky jojo efekt, neb blbci se vždy umí přizpůsobit. To tak jeden den rozumíte a máte názor na pandemii a druhý den energetické krizi či inflaci….Jojo!
Věřím, že když každý z nás věnuje o svátcích a při oslavách nového roku aspoň pár usebraných minut přemýšlení o otázce – ne co svět v novém roce může udělat pro mne, ale co já mohu udělat pro něj – než se při přípitku podíváme svým blízkým do očí a popřejeme jim upřímně vše nej – bude ten nový rok ten nejlepší, pro nás všechny.
